Rudý kotouč zapadajicího slunce
Se potácí mezi stromy a řve: Vpřed!
A šustivá armáda opadalého listí
Se vrhá na zteč modravé hradby mraků.

Vítr napíná siločáry gravitatce.
Postarší strejda plachtí nad stromy,
Konec špagátu v zaťatých zubech,
A chodci jdou, vychýleni
        dopředu, dozadu
                doprava, doleva
                        nahoru, dolu.

Slunce sípá: Vpřed!
A listí útočí.
Zběsile.
        Nemilosrdně.
                ... Marně.

Do nastalého ticha
nepřítel vybubnovává vítězství.

        (... ta vlídná ruka deště ...)

Ulice proměněny v houbařský ráj.
Čtvernozí brouci si to čvachtají po asfaltce.
A kameny města začínají fosforeskovat.

Tu pojednou se mraky rozestoupí,
A uprostřed lze vidět slunce,
V posledním tažení.
Už ani nechroptí.

A přece,
Posledním pohybem ruky,
Kdysi tak královské,
Ještě stačí stvořit
Alespoň náznak
Toho kulatého,
        sedmibarevného nesmyslu.

A pak už je jen tma
A světélkujicí město.