Jak se tak ohlížím přes rameno,
Vidím jen žebravého mnicha,
Kterak plive po slunci, řka
"Marnost nad marnost a nic než marnost".

Má pravdu ten svatý muž.
Má v podstatě pravdu.
Prcháme životem,
Každý z nás v patách
Svou vlastní smečku
Nepravd, hříchů a křivd,
A co je komu po mých "ano" a "ne"...

Tak proč mi tedy na rameno usedá havran,
A projednou upustivši
Od svého věčného "nevermore"
Mi posměšně říká:
Blázne, blázne...
Hlavou zeď neprorazíš!